RSF 2

Jenom jsem zavrtěl hlavou. V životě jsem o tom neslyšel.

“Je to turnaj, kde se hráči z celého světa utkají o titul krále pokeru,” vysvětlil mi. “Potíž je ovšem v tom, že ne každý z nich hraje čistou hru. A každý, kdo byl nařknutý z podvádění, má buď na začátku turnajě nějáký handicap, nebo se vůbec nemůže zúčastnit. A myslím, že to byl Iwakiho plán. Protože já měl v plánu se zúčastnit od chvíle, co jsem se o tom dozvěděl.”

“Ale proč by potom útočil na mě?” zeptal jsem se.

“Počet míst v šampionátu je limitován tisícem přihlášených. A člověk se může přihlásit dvěma způsoby. Buď pod svým pravým jménem nebo pod přezdívkou. Ovšem přezdívka nesmí být jméno někoho jinýho,” pokračoval Yamato. “Já se přihlásil jako Demon. A nikdo neví, že jsem to já. A teď mi řekni, jak se jmenuješ,” začal něco hledat v mobilu.

“Aichio Shiroi,” pípl jsem.

Zase začal něco tukat v mobilu a pak mi to vítězoslavně ukázal. Podíval jsem se, co to je a zbledl jsem hrůzou. Byl to seznam přihlášených do toho turnaje. A bylo tam i moje jméno.

“Co to má znamenat?” zeptal jsem se bezbarvým hlasem.

“Vtip je v tom, že z tohoto turnaje se nejde odhlásit. A jelikož je možné přihlášku podat anonymně, tak někteří hráči přihlašují úplné amatéry, jenom, aby se nepřihlásilo tolik profesionálů a oni měli snazší cestu nahoru k vítězství. Pokud ses nepřihlásil sám, jako, že asi nepřihlásil, tak tě musel přihlásit někdo, koho znáš. A kdo zná tebe,” prohlásil Yamato a pohodlněji se opřel.

“Ale já nikdy poker nehrál...” zašeptal jsem.

“Nedělej, že to neumíš, každý dealer to musí umět aspoň teoreticky!” štěkl.

“To jo, ale...”

“Jasně, samotná hra je něco jinýho, než teorie, ale není to zas až tak těžký,” prohlásil.

“Co se stane, když prohraju?” zeptal jsem se zničeně.

“Cena za prohru je docela vysoká. Musíš prostě zaplatit všechny peníze, které v turnaji prohraješ. A nejhorší na tom je, že pořadatelé do začátku dávají kapitál v hodnotě milionu yenů.

V turnaji je jen jedna možnost se odhlásit. A to je těsně před semifinálem. Pokud se dostaneš tam, tak můžeš odstoupit a nechat si všechny doposud vyhrané peníze. Ovšem pokud se v tomto bodě rozhodneš pokračovat, opět platí, že jestli prohraješ, musíš zaplatit ten jeden milion, který ti na začátku dali,” vysvětlil mi Yamato.

“Opravdu není žádná jiná možnost, jak se z turnaje odhlásit?” zeptal jsem se zoufale.

“Smrt,” pronesl Yamato ponuře.

Na tohle jsem neměl žádnou odpověď. A i kdybych ji měl, asi bych ji ze sebe nedokázal vypravit. Tak jsem jenom sklopil hlavu a sledoval podlahu. Ani jsem si nevšiml, že Yamato odešel. Zaregistroval jsem to až tehdy, když práskly dveře.

Nepřítomně jsem se zvedl z křesla, kde jsem až doposud seděl, a přešel jsem do koupelny. Cestou jsem ze sebe schazoval oblečení, až se z něj za mnou táhla cestička. Jelikož jsem bydlel sám, tak jsem se ani nenamáhal se zavíráním, natož zamykáním, dveří do koupelny. Stoupl jsem si pod sprchu a pustil teplou vodu.

To mě přeci jen trochu vzpamatovalo z toho šoku. Já a účastnit se pokerového turnaje o titul krále pokeru? Ještě pořád jsem tak trochu doufal, že je to jenom nějáký omyl, i když jsem podvědomě věděl, že není. Chvíli jsem jen tak stál pod proudem vody, pak jsem se rychle umyl a vylezl ze sprcháče. Podal jsem si ručník a osušil se, potom jsem na sebe hodil tričko a trenýrky, ve kterých obvykle spím, a vydal se posbírat cestičku promočeného oblečení, která se táhla bytem až k místu, kde jsem je ze sebe začal odhazovat, což bylo v obýváku.

Oblečení jsem odnesl do koupelny. Kalhoty, tričko a mikinu jsem pověsil na topení, aby uschly a ten zbytek jsem hodil do koše na prádlo s tím, že bych asi měl zítra zapnout pračku. Už se mi to tam totiž docela kupilo. Ale to počká do zítra. S touto myšlenkou jsem pozhasínal a zamířil do ložnice. Svalil jsem se na postel a i když jsem si myslel, že neusnu, během pár minut jsem spal jako zabitej.

Ráno, nebo spíš dopoledne, mě probudil budík. To, že mi práce začíná až pozdě odpoledne a trvá dlouho do noci sice znamená, že si můžu ráno pospat, ale ono je to právě kompenzováno tím, že chodím spát opravdu pozdě. Nebo brzo? To záleží na úhlu pohledu.

Přešel jsem do malé kuchyňky a dal vařit vodu na kafe. Z kredence jsem vytáhl hrnek a nasypal tam štědrou dávku. A než se mi dovařila voda, tak jsem ještě naflákal prádlo do pračky a zapnul ji.

Teprve potom jsem si zalil kafe a sedl si s ním ke stolu. Nepřítomně jsem koukal z okna a usrkával ranní vzpruhu. Pořád se mi vracel rozhovor s Yamatem ze včerejška. Nebyl jsem schopný ten turnaj vyhnat z hlavy. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, až jsem zjistil, že hrnek od kafe je prázdný a jediné, co zbylo, je soc na dně.

Zvedl jsem se od stolu a hrneček dal do dřezu. Napustil jsem do něj vodu a nechal ho, aby se odmočil. Zašel jsem zpět do ložnice, abych se převlékl a pořád jsem přemýšlel o tom turnaji. V hlavě se mi totiž začínal rodit nápad. A navíc, jak jsem o tom pořád přemýšlel, začínal jsem cítit touhu to taky zkusit. Taky se zkusit utkat o titul krále pokeru.

Čím dýl jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem to chtěl zkusit. Navíc, když jsem se na to podíval z jiného úhlu, tak jako tak jsem neměl na výběr. Někdo mě tam přihlásil a odhlášení nebylo možné. Tak když už tam musím tak jako tak, tak proč se rovnou nepokusit o ten titul...

Hned mi bylo lépe, když jsem si tohle ujasnil. A navíc, bude tam Yamato, takže aspoň jeden člověk, kterýho znám. Jenom jsem doufal, že proti němu nebudu muset hrát hned v prvním kole.

Počkat, v prvním kole? Zarazil jsem se. Vždyť já vůbec nevím, jak ten turnaj bude probíhat... Opět mě polilo horko a já si začal představovat všechny možný katastrofický scénáře tipu “co by se stalo, kdybych se tam nedostavil”.

Už už jsem chtěl začít panikařit, ale nedovolil mi to zvonek, který v tu chvíli zazvonil. Přešel jsem ke dveřím a kouknul se kukátkem. Nejdřív jsem se bál, ale když jsem za dveřmi uviděl Yamata, ulevilo se mi. Navíc, on byl přesně ten, koho jsem zrovna potřeboval.

Rychle jsem dveře otevřel a býval bych mu asi i skočil kolem krku, jenže on mě naprosto ignoroval, nakvartýroval se dovnitř a dveře zajistil všema zámkama a řetízkama, co na nich byly. Ze mě mezitím vyprchala histerie a místo toho jsem se mračil na to, co Yamato vyváděl.

Když skončil, tak se na mě teprve podíval. Ovšem pořád nic neřekl, nic nevysvětlil. Jen na mě pohlédl. Potom kolem mě prošel a opět zamířil do obýváku. A opět se choval, jako by mu to tu patřilo. A to bych nebyl já, aby mě to opět nenamíchlo! Hlavně, když jsem viděl, že se opět rozvalil na pohovku.

Už jsem věděl, že přímý útok fungovat nebude, tak jsem se rozhlédl, jestli nenajdu něco, co bych po něm mohl hodit. Ale jak na kočku, jediná věc, která připadala v úvahu, byl polštář, o který se on opíral, takže jsem měl smůlu. Protočil jsem oči v sloup a rozhodl se, že to nechám plavat. Přešel jsem tedy ke křeslu, kde jsem seděl i včera večer a když jsem se pohodlně usadil, podíval jsem se na něj.

“Co se děje?” zeptal jsem se ho.

“Potřebuju se na chvíli schovat a nikdo jiný, než ty, mě nenapadl,” oznámil mi.

A zase se choval, jako by mu to tu patřilo. Ovšem to už mě vážně nebavilo. “Ty si vážně myslíš, že bude každej tančit, jak ty pískáš, co?” nadhodil jsem kousavě a jenom silou vůle jsem se držel, abych na něj nevyjel úplně.

“Cože?” podíval se na mě zmateně.

“Přijdeš si sem, ignoruješ mě, a když se tě zeptám, co se děje, jediný, co se dozvím, tak že ses mi sem rozhodl na nějákou dobu nakvartýrovat!” teď už jsem opravdu ječel. Nejhorší ovšem bylo, že Yamato se mým vztekem královsky bavil!

Po chvilce se mi povedlo se uklidnit, ale kdyby pohled mohl zabíjet, byl by Yamato už dávno mrtvý. “Tak, a teď chci vědět, proč se potřebuješ schovat. A proč zrovna tady!” zle jsem se na něj podíval.

Yamato si povzdechl. “Celé je to kvůli tomu šampionáru v pokeru. Další pravidlo je, že i když se člověk přihlásí pod přezdívkou, musí uvést i své jméno. Je to kvůli tomu, aby dotyčného nemohl někdo přihlásit podruhé,” Yamato se odmlčel.

“No, a jak to tak vypadá, tak mě někdo zkusil podruhé přihlásit.”

“A co z toho?” zeptal jsem se nechápavě.

“Nechápeš?! Když mě zkusili přihlásit a neprošlo to, tak už ví, že jsem v turnaji.”

To, co říkal, sice byla pravda, ale pořád mi to nedávalo ani zbal smyslu... A tak jsem na něj upřel svůj zmatený pohled.

“Toho turnaje se účastní lidé, co by pro vítězství i vraždili! Iwaki toho byl důkazem! On věděl, že jsi na seznamu účastníků. Možná tě sám přihlásil! A stejně tak jsou lidi, kteří se budou snažit zbavit né malých ryb, ale těch velkých! Lidí, kterí se v pokeru vyznají!” zvýšil Yamato hlas.

Až teď jsem začínal chápat, že v nebezpečí je každý, o kom se zjistí, že je přihlášený. A vůbec se mi to nelíbilo...

“Kdy se ten turnaj vlastně přesně má konat?” zeptal jsem se.

“Měl by ti přijít dopis od pořadatelů. Každýmu posílají ten stejný. Jediný, v čem se ty dopisy liší, je jméno příjemce,” odpověděl Yamato.

“A kdy přijde?” ptal jsem se dál.

“To je různý, já svůj dostal například dnes ráno,” odpověděl mi a já si uvědomil, že jsem ještě ve schránce dneska nebyl. Tak jsem se zvedl a vydal se ke dveřím.

“Kam jdeš?” zarazil mě Yamatův hlas.

“Pro poštu?” nadhodil jsem otráveně.

Jen mávnul rukou a hrábl po ovladači od televize.

“...dnes našli mrtvého v parku s nožem vraženým od srdce. Vrah je zatím neznámý, ale policie po něm pátrá. Zeptáme se pana komisaře. Pane komisaři, máte už nějáké stopy, které by vás dovedly k vrahovi?”

“Nrad bych o tom mluvil, vyšetřování je teprve v začátků a zatím nechci veřejnosti nic prozrazovat.”

Tato zpráva v televizi mě zaujala natolik, že jsem se zastavil s rukou na dveřích a poslouchal jsem. Bohužel už znovu nezopakovali jméno toho mrtvého. Měl jsem ale neblahý pocit, že to bude někdo, o kom už jsem slyšel, možná se s ním dokonce setkal.

Zakroutil jsem nad svými myšlenkami hlavou a konečně vykročil z bytu. Sešel jsem po několika schodech, které z prvního patra vedly a vstoupil do vestibulu paneláku, kde byly také schránky residentů. Našel jsem tu svoji a klíčkem jsem si ji odemkl. Vypadlo na mě pár účtů, ranní noviny a pak pevná zelená obálka. Uvažoval jsem, jestli je v ní to, o čem mluvil Yamato.

Zabouchl jsem schránku a opět ji zamkl. Vydal jsem se po schodech zpět nahoru a jiným klíčem jsem si otevřle dveře do bytu. Oba klíče jsem pověsil na háček vedle dveří a i s poštou se vrátil do obýváku, kde Yamato pořád koukal na televizi. I když tentokrát už to nebyly zprávy, ale jakýsi horor, nebo co.

Opět jsem si sedl do křesla, protože na pohovce se ještě pořád roztahoval on! Účty a zelený dopis jsem hodil na stolek a začetl se do novin. Hledal jsem nějákou zmínku o tom, co jsem slyšel ve zprávách. Dlouho jsem na nic nenarazil, až na jedné z posledních stran stála zprávička. Titulek hlásal: Bankéř Iwaki zavražděn!Osobně bych si myslel, že pokud ne titulní stranu, tak hned tu následující by si to zasloužilo, ale novináři si to evidentně nemysleli.

“Nebo se to někdo snaží ututlat,” prohlásil Yamatův hlas zpoza mě, jako by mi četl myšlenky.

“Cože?” nechápal jsem. Jistě, to, co říkal, sice znělo logicky, ale pořád jsem nechápal, kam tím míří.

“Poker, konkurence... Pořád nic?” zeptal se mě.

“Ty myslíš, že to bylo kvůli tomu turnaji?” zeptal jsem se a uvědomil si, že mu vlastně celou dobu tykám. Ale zase na druhou stranu, vždyť není o moc starší, než já, řekl jsem si a dál nad tím nepřemýšlel. Spíš jsem se věnoval tomu, co Yamato říkal.

“Je to víc, než pravděpodobné. Seznam přihlášených je uzavřený, alespoň podle toho, co jsem zjistil ráno. A už několik jmen je přeškrtnutých.”

“Co to znamená?” skočil jsem mu do řeči.

“To znamená, že jsou mrtví,” uzemnil mě a pokračoval. “A téměř každý hráč se bude snažit eliminovat co nejvíc konkurenčních hráčů. Nováčci s ambicema se budou snažit eliminovat ty, který nemají šanci porazit, mistři se budou snažit eliminovat všechny, co jsou na stejné úrovni, jako oni a průměrní hráči, ti se pokusí zlikvidovat každýho, jenom, aby měli cestu na vrchol aspoň o krapítek lehčí...”

“Takže jsme všichni štvaná zvěř?” zeptám se.

“Teoreticky ano. Potíž je v tom, že někteří jsou predátoři v maskování a není možné určit, kdo je kdo...” zadíval se Yamato na strop.

“A co z toho jsi ty?” nedalo mi to a musel jsem se zeptat, když už jsme u těch predátorů a lovné zvěře byli.

“To záleží na úhlu pohledu. Jelikož jsem v pokeru dobrý, tak jsem pro hodně hráčů hrozba, ale jsou tací, kteří se mě snaží zabít. A pro ty jsem lovná zvěř. A to je taky důvod, proč jsem se tu ukryl.”

“A co když půjdou i po mně?” zeptal jsem se, vzpomínaje na Iwakiho a na jeho nůž, který málem skončil ve mně.

“Tak dostanou přes držku,” zasmál se Yamato a šel mi sprostě a bez dovolení vyrabovat ledničku.