RSF 1

“Královská fleš,” prohlásil hráč po mé pravici, když jako poslední z šestice hráčů u stolu otočil karty. “Vyhrávám.” S těmito slovy k sobě přihrnul všechny žetony, co byly v banku. Dva hráči se poté zvedli a opustili stůl. Už neměli s čím hrát. Posbíral jsem karty a zamíchal je. Potom jsem je rozdal zbývajícím čtyřem a sledoval, jak přihazují.

Už to vypadalo, že se veškeré sázky blíží ke konci, ale Yamato najednou posunul všechny žetony doprostřed a prohlásil: “All in.” Myslím, že tím všechny přítomné dost šokoval. Byl jsem zvědavý, co ostatní hráči udělají. Pan Andrew, padesátník, který vedl velkou firmu, jak tady všichni věděli, složil karty. Po něm byla na řadě slavná herečka – Yuri Akitawa, také složila karty. Taky co jiného měla dělat, když měla posledních pár žetonů. A podle výrazu jejích očí bych neřekl, že měla něják extra dobré karty.

Ovšem pan Iwaki svou akcí překvapil všechny, včetně mě, snad s vyjímkou Yamata. Se zamračeným výrazem ve tváři také oznámil: “All in.” Posunul všechny své žetony do banku a pak oba dva odkryli karty. Nejprve Iwaki. Otočil karty v rukou tak, abysme je všichni viděli a já si mohl prohlédnout srdcovou královskou fleš. S obavami jsem stočil pohled na Yamata a sledoval, jak pomalu skládá karty na stůl. Pěkně jednu za druhou.

Teprve, když tam byly všechny, jsem si mohl vydechnout. Měl také královskou fleš, ovšem pikovou. A podle pravidel, když dva hráči mají stejnou ruku, piky vyhrávají.

“Podvádíš!” vykřikl ale najednou Iwaki a vrhl se přes stůl na Yamata. Než jsem stačil zareagovat, vrazil mu takovou facku, až sapdl ze židle. A i kdybych zareagovat stačil, asi by to nebylo nic platné, protože v boji rozhodně nejsem žádný přeborník.

Zadíval jsem se na Yamata. Zvedal se ze země, v očích vztek a hřbetem ruky si setřel krev, která mu tekla z koutku úst. Raději jsem na nic nečekal a v celém tom zmatku jsem se prosmíknul pryč, abych přivedl ochranku. Ty gorily byly rozhodně vhodnější na to, aby s tím něco udělaly, než já.

“Co chceš, Aichi?” zeptala se mě jedna z goril.

“Pojďte prosím se mnou,” řekl jsem. “U stolu s pokerem probíhá boj a já sám to sotva zastavím...”

“Dobře, ty běž mezitím pro šéfa, tohle se bude muset vyřešit i s ním,” řekla mi druhá gorila a už oba dva mířili na místo rvačky.

Já mezitím rychlým krokem zamířil dozadu, do míst vyhrazených personálu, kde měl kancelář i náš šéf. Zaklepal jsem na dveře a po vyzvání vstoupil.

“Aichi, co se děje?” zeptal se šéf. “Nemáš být náhodou na place a rozdávat karty?”

“Obávám se, že tam máme rvačku. A gorily se s tím teď snaží něco udělat. To ony mě poslaly za vámi, že prý byste tam asi měl jít...” vysvětloval jsem a široce u toho gestikuloval rukama.

“Rvačka?” zeptal se mě šéf. “A co se stalo? Co je její příčinou?”

“Pan Iwaki nařkl Yamata z podvádění,” řekl jsem.

“A?” nadhodil šéf. “Podváděl Yamato?”

“Myslím, že ne, alespoň jsem si ničeho nevšiml,” řekl jsem.

“Tak pojď,” pokynul mi a zvedl se z křesla.

Společně jsme kráčeli k místu, kde dříve býval stůl na poker. Ten nyní ležel převržený a v kruhu čumilů se dvě gorily snažily od sebe udržet Yamata a Iwakiho. Šéf, pan Yamamoto, se prodral až mezi ty dva výtržníky a já byl v těsném závěsu za ním.

“Tak co se tady děje?” propaloval Yamamoto střídavě Iwakiho a Yamata.

“On podváděl!” zavřískl Iwaki.

“To zrovna,” zavrčel Yamato.

“Tak dost!” zahřměl Yamamoto. “Vyhoďte ty dva na ulici, hned! A ty,” ukázal na mě, “to tady dej doporádku, ať zase můžeme provozovat poker. A vy ostatní se rozejděte, tady už není nic k vidění.”

Gorily tedy ty dva výtržníky odtáhly k východu a tam je surově vyhodily na ulici. Chvilku jsem je sledoval pohledem, ale pak jsem s pomocí zbylých dvou hráčů zvedl pokerový stůl a již sám se dal do sbírání karet a žetonů. Pan Andrew a paní Akitawa se mezitím vypařili k baru, aby si dali drink.

Uklidil jsem tedy všechny žetony a čekal, jestli nepřijde nějáký zákazník, který by chtěl zahrát poker. Ale smutnou pravdou je, že až do zavíračky se nikdo neobjevil. Zamířil jsem tedy do šatny a z oblečení, které jsem nosil v kasinu, jsem se převlékl do obyčejných riflí a šedé mikiny. Zadním vchodem jsem potom zamířil ven.

Byla noc a ulici ozařovaly pouze pouliční lampy. Ploužil jsem se domů a přemýšlel, kde je asi teď Yamato. Podle toho, jak ho pan Yamamoto nechal vyhodit, už se tam asi neukáže. A jako by obloha vytušila moji náladu, začal se z nebe snášet déšť.

“To mi ještě scházelo,” zabručel jsem a zrychlil jsem krok. Bohužel jsem musel jít pěšky, protože v tuhle noční dobu už žádné autobusy nejezdily. A navíc jsem to měl docela daleko.

Déšť se snášel z oblohy v čím dál hustších provazcích a mně byla za chvíli pekelná zima. Zastrčil jsem ruce do kapes, zatáhl hlavu mezi ramena a snažil se to přežít, i když jsem věděl, že pokud neonemocním, tak rýmu budu mít určitě.

“Zpropadené počasí,” zanadával jsem polohlasem a zahnul jsem do parku. Bylo to tudy blíž a já už chtěl být doma v teple. I za cenu toho, že musím jít neosvětleným parkem, kde člověk může narazit na cokoli. Od veverek až po feťáky.

Přidal jsem ještě trochu do kroku, ale když jsem na jedné z laviček uviděl sedět povědomě vyhlížející postavu, zastavil jsem se. Stál jsem tam a chvíli jsem se na něj díval. Už jsem ani nevnímal déšť, který mi padal na hlavu.

Nakonec jsem se ale přece jenom pohnul a pomalu se vydal směrem k němu. Ale když se najednou zvednul a prudce vyrazil dopředu, opět jsme strnul na místě. Prohnal se kolem mě, cestou mě srazil, takže jsem skončil v bahnité louži a než jsem stačil cokoli udělat, uslyšel jsem tupý názar, jak něco dopadlo na zem.

Začal jsem se pomalu zvedat, ale podklouzlo mi to, takže jsem znova skončil v bahně. Dřív, než jsem to mohl zkusit znovu, se ke mně natáhla ruka a pomohla mi se postavit. Pustila mě teprve tehdy, až jsem chytl balanc. A já si teprve teď uvědomil, komu ta ruka patří. Rychle jsem ji pustil a srdce mi začlo zběsile tlouct.

“Jsi v pořádku?” zeptal se mě.

Nezmohl jsem se na nic jinýho, než na pouhý přikývnutí. Yamato pozvedl obočí a já bych v tu chvíli dal nevím co za to, abych mohl číst jeho myšlenky.

“Běž domů,” ozval se jeho sametový hlas. Aniž by čekal na mou reakci, otočil se a odcházel. Všiml jsem si, že si drží levou ruku v nadloktí.

Viděl jsem jak se vzdaluje, ale chtěl jsem se ho ještě zeptat na spoustu věcí, tohle byla první příležitost, kdy jsme spolu mluvili jinak, než ohledně pokeru u stolu, kde jsem rozdával karty. Rozběhl jsem se za ním a opět se ocitl na zemi, když moje nohy o něco zakoply. Než jsem stačil zjistit, co to je, byl opět u mě. Asi slyšel, jak jsem sebou plácl.

“Ty se v tom válení na zemi opravdu vyžíváš, že?” zeptal se a už podruhé mě dneska vytáhl na nohy.

Místo odpovědi jsem se roztřásl zimou. Jenom se usklíbl a hodil přeze mě svoji bundu. Tázavě jsem se na něj podíval, ale on už se zase měl k odchodu. Což jsem tentokrát nehodlal dovolit. Chňapl jsem po něm a nedovolil mu už udělat ani jediný krok.

Tázavě se na mě otočil a já náhle nevěděl, co dál. Tak jsem se místo toho podíval, o co jsem to zakopl. Byl to pan Iwaki. Lekl jsem se tak příšerně, že jsem ucouvl a uklouzl, takže nebýt toho, že mě Yamato zachytil, skončil bych dnes už potřetí v blátě. Stále se strachem jsem od Iwakiho odtrhl pohled a zadíval se na Yamata.

“Co...?” vykoktal jsem. Ale on se místo toho jenom sehnul vedle Iwakiho a něco zvedl, aby mi to ukázal. Byl to nůž a i když už déšť skoro všechnu smyl, pořád tam byly vidět zbytky zaschlé krve. A já si teprve teď všiml, že má Yamato rozseknutý rukáv na levé ruce.

“Hele, klid, neni mrtvej, ale tak to sem ho jako měl nechat, aby do tebe tu kudlu vrazil?” táhl mě Yamato od Iwakiho pryč.

“Do mě?” podíval jsem se nevěřícně na Yamata. “Ne do tebe? Podle toho, co bylo v kasinu, bych si myslel, že ji spíš bude chtít vrazit do zad tobě...”

“Kde bydlíš?” zeptal se mě místo toho, aby mi něco vysvětlil.

“Kousek za parkem, v paneláku.”

“Když mě pozveš dál, tak ti povím všechno, co o tomhle vím,” navrhl.

Chvilku jsem si myslel, že špatně slyším. Yamato se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo se nasomruje do bytu mně... Vždycky jsem si maloval, že já jsem ten, kdo škemrá, aby mě Yamato pustil dovnitř, ne naopak. Ale pak jsem si řekl, že je to vlastně jedno, hlavně, když jeden z nás jsem já a druhý Yamato.

Kývl jsem na něj tedy, že dobrá a vydal se na cestu parkem. Držel se mi těsně v patách a všiml jsem si, že jeho oči neustále těkají z místa na místo, jako by čekal, že odněkud přiletí další nůž.

Došli jsme na konec parku a já se vydal po cestě na nedaleké sídliště, které bylo osvětlené jen několika lampami. Všiml jsem si, že se Yamato zamračil, ale věnoval jsem tomu jen málo pozornosti, protože jsem začal hledat klíče.

Odemkl jsem vchodové dveře a zamířil do prvního patra. Odemkl i dveře do bytu a vpustil Yamata dovnitř prvního. Vstoupil jsem za ním a dveře zavřel a zajistil. Yamato už mezitím skopl boty a vydal se na průzkum mého malého bytečku.

Zamračil jsem se a rozhodl se, že tohle teda ne! Rychle jsem se vyzul a spěchal za ním. Našel jsem ho, jak se rozvaluje na pohovce zády ke mně. A jelikož tomu nešlo odolat, připlížil jsem se za něj a chtěl jsem ho praštit. Ale dřív, než rána stačila dopadnout, chytil mě za zápěstí, přehodil si mě přes halvu a zároveň přes opěradlo křesla, takže jsem skončil před ním, a ještě mi zkroutil ruku za zády.

Teprve potom si všiml, že to jsem já a pustil mě. Mračil jsem se jak kakabus a třel si bolavé zápěstí.

“Tohle už nikdy nedělej,” řekl mi. “Kdybych si včas neuvědomil, že si to ty, tak sem ti to zápěstí taky mohl zlomit!”

Pořád jsem se mračil, i když jsem jeho ostrý tón chápal. “To ale nic nemění na tom, že ses sem nakvartýroval stylem, jako by ti to patřilo!” štěkl jsem.

“A víš proč?” zeptal se mě.

“Asi proto, že si nezdvořák?”

“Ne, to spíš proto, že šli po tobě, tak jsem uvažoval, jestli náhodou neznaj tvoji adresu. A jelikož jsem odpověď na tu otázku neznal, tak když už jsem tu byl, tak sem se rovnou porozhlíd, jestli tu někdo není,” vysvětlil. “Přeci jenom, co kdyby na tebe tady někdo čekal.”

Na to jsem opravdu neměl odpověď, tak jsem se jenom schlíple posadil do křesla naproti Yamatovi.

“Ale abych splnil, co jsem slíbil,” prohodil Yamato. “Už jsi někdy slyšel o královském poker šampionátu?”