SekaiThe Happiness of those who belive...

Démon: Povstání - 6. díl

Publikováno 23.07.2011 v 12:00 v kategorii Démon - Kniha první: Povstání, přečteno: 224x

S učením Akira skončil až někdy o půl osmé večer. Skončit ho donutil hlad. Zavřel tedy učebnice, naskládal je na polici a sešel dolů do kuchyně, aby si udělal nějákou večeři. Našel nůž, ukrojil si dva šajsty chleba a namazal si je silnou vrstvou malinové marmelády, kterou vyndal z ledničky. Naskládal si to na talířek a odnesl k sobě do pokoje. Během toho, co večeřel, si četl jednu z knih, co si půjčil v knihovně.
O několik minut později zazvonil Akirovi mobil. Odložil knihu a přešel k posteli, kam ho pohodil. Podíval se kdo volá. Byla to Mai. V pátek ho totiž donutila, aby si její číslo a čísla ostatních, kteří také byli v Nekropoli, uložil do mobilu a aby jim dal svoje.
“Ano?” přijal Akira hovor.
“Přijď do parku na okarji města.”
“Proč?” zeptal se Akira.
“Protože ti chci něco důležitého říct. Ohledně toho balíčku,” odpověděla Mai./
“No, já nevím…” uvažoval Akira.
“Prosím, jeto důležité,” snažila se ho Mai přemluvit.
“No, tak dobře,” souhlasil nakonec Akira, i když se mu to vůbec nezdálo.
Popadl tedy bundu, mobil, peněženku a klíče a vydal se na místo setkání.

>>>*♥♥♥*<<<

Ruka se natáhla a zatlačila na kamenou desku. Ta se se skřípotem odsunula a on se posadil.
“Konečně volný!” pronesl hlasem, který ač dlouho nepoužívaný, zněl jako samet.
Vylezl ven a rozhlédl se kolem sebe. Spatřil východ a zamířil k němu. Černý plášť se za ním vlnil. Byly tam schody a on po nich vystoupal nahoru a vstoupil do večerního chladu. Zalévalo ho světlo měsíce a odráželo se v jeho stříbrných očích.
Byl v zahradě, kde stálo honosné sídlo. Vykročil po pěšince až k hlavní bráně a pak ven na cestu. Vydal se po ní a jeho kroky tlumily kožené vysoké boty.

>>>*♥♥♥*<<<

Mai už na Akiru čekala. Stála sama pod jednou z mála lamp, které v tomto parčíku byly. Akira k ní došel a ona se na něj usmála. Ovšem nebyl to přívětivý úsměv. Ba naopak. Byl slizský a znamenal nebezpečí.
“Chcípni!” zařvala Mai a ustoupila do pozadí.
Na jením místě ovšem stanula celá banda hromotluků. Mnozí měli baseblky, klacky, kameny a jedne dokonce nůž. A dohromady jich bylo minimálně patnáct. Pro Akiru situace rozhodně nevypadala dobře.
“Ale…” vykoktal Akira. Víc už ovšem říct nestačil. Parta se na něj vrhla. Prvních několik úderů byl schopen vykrýt a dokonce pár z nich i oplatit, byť jen pěstně, ale pak jich prostě bylo už moc. Obstoupili jej ze všech stran a začali do něj bušit. Jediné, co mohl Akira dělat, bylo chránit si hlavu. A snažit se vyhnout tomu noži. Ale ani to se nepovedlo vždy. Přece jenom, i nůž si svůj cíl párkrát našel. Naštěstí to byly spíše sečné rány, než bodné. A nešly ani moc do hloubky. Přesto bolely jak čert.

>>>*♥♥♥*<<<

Měl úžasnou náladu. Konečně byl volný. Ani vlastěn nevěděl, proč ho tam zapečetili… Navíc tomu člověku nikdy nic udělat nechtěl. Jen se ho chtěl na pár věcí zeptat. Nikdy neměl v plánu takhle ubližovat…
A pak to uviděl. Bandu výrostků, jak někoho bijou. Cítil dokonce krev a věřil, že rozhodně nepatří útočníkům. To ho docela rozčílilo. Teď mohl být rád, že ho pohřbyli i s jeho katanou. Ale rozhodl se, že tu použije až jako poslední možnost.
Přistoupil k útočníkům a nejbližšímu prostě jednu vrazil. Milostpán se poroučel k zemi jako pytel brambor. A takhle to pokračovalo dál, dokud nezbyli dva. Ti se dali na útěk. A on je nechal. Chtěl se sklonit k mladíkovi, který krvácel z několika sečných ran a byl vůbec celkově v dost špatném stavu, když před ním stanula na cestě dívka. Cítil z ní zlou auru, ale nedokázal určit, proč to tak je.
“Kdo jsi?” zeptal se jí.
“Mai a kdo jsi ty?”
“Ten, co spal po velice dlouhou dobu.”
“Aha, takže pečeť praskla. Dobrá, asi tě bude někdo muset uvěznit znova.” odfrkla si Mai. Potom se otočila a odběhla do tmy.
“To se ti nepovede, znovu se uvěznit nenechám. Byla tam na mě moc velká nuda,” zamumlal si Kait.
Konečně se sklonil k chlapci. Kupodivu byl stále při vědomí.
“Kde bydlíš?” zeptal se ho.
“Jestli jsi ten, kdo myslím, že jsi, tak zhruba tam, odkud jsi přišel,” zašeptal chlapec a potom opravdu ztratil vědomí.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait kráčel po cestě společně s chlapcem v náručí. Pochopil, že hoch poznal, kdo je. A tak už pak bylo snadné vydedukovat, že to sídlo, v jehož zahradě se ocitl, když prolomil pečeť, bude chlapcův domov. Otevřel bránu a přešel k domovním dveřím. Byly zamčené, tak chlapci prošacoval kapsy. Našel klíče a odemkl si. Vstoupil s chlapcem dovnitř a dveře, i když s obtížemi, zase zavřel. V domě sice byla tma, ale když jste démon, tak vám to moc nevadí. Rozhlídl se okolo a začal procházet domem. Dostal se do obyváku, kam na pohovku svůj náklad složil. Potom se šel podívat po vypínači a rožnul. Že to byla moderní technologie? Sakra, možná byl zavřený a zapečetěný, ale to neznamenalo, že by nevěděl, co se na světě děje… Naopak, věděl to a docela dobře. A moderní technologie mu kupodivu nedělala nejmenší problém.
Vrátil k pohovce a nad mladíkem se sklonil. Odhrnul mu vlasy z obličeje a prohlédl si ho. Byl by docela hezký, ale teď jeho obličej a tělo hyzdily podlitiny a krvavé rány. Démon natáhl ruku nad nejhorší z nich azamumlal pár slov. Z ruky se rozlilo měkké zelené světlo a rána se pomalu začala uzavírat. Potom přesunul ruku nad další ránu a postupně takhle vyléčil všechny. Trvalo to docela dlouho a bylo to vyčerpávající, jak by taky ne, když byl 7777 let zavřenej v hrobce, ale nakonec byl chlapec zase vpořádku.
Démon se usmál a posadil se na zem. Zády se opřel o pohovku. Netrvalo dlouho a usnul.

Uplynuly asi tři hodiny a Kait uslyšel vrznout domovní dveře. Vlastně to bylo to, co ho probudilo. Sáhl po kataně, kterou si předtím položil na zem vedle sebe a vstal. Letmým pohledem se přesvědčil, že mladík pořád spí a potom teprve vyšel z pokoje. A tam ho něco praštilo do hlavy.
To něco byla kabelka, která patřila Isobel, která se zrovna vrátila z práce. Zhavaroval jim systém a oni milí úředníci nebyli schopni řešit nepředvídané situace aniž by jim u toho stála za zadkem a hrozila vyhazovem. Teď se vrátila domů a měla špatnou náladu. A když viděla, že z obývacího pokoje vyšel někdo cizí, dvakrát se nerozmýšlela a prostě mu jednu ubalila. Právě tou nešťastnou kabelkou.
“Kdo si a co tady děláš?!” štěkla na ubohého démona.
“Dobrá otázka, ale než ti na ni odpovím, chci abys mi slíbila, že tu kabelku už na mě nepoužiješ. Ani nic podobně nebezpečného!” zasyčel Kait a třel si bouli na hlavě.
“Pokusím se krotit, ale vše záleží na tom, co mi odpovíš.”
“Jsem démon a myslím, že jsem vytáhl z maléru někoho, kdo tady bydlí,” odpověděl konečně Kait na otázky.
“Někoho, kdo tady bydlí?” zeptala se Isobel zvědavě.
“No, vzhledem k tomu, že jediný, co mi stihl říct, než upadl do bezvědomí, bylo bydliště, a vzhledem k tomu, že teď spí, tak toho prostě víc nevím,” odsekl démon. “Ostatně, se běžte klidně podívat, kdo to je, leží tamhle v pokoji na pohovce.”
Isobel kolem něj bez jediného dalšího slova prošla a stanula v obývacím pokoji. Zdrak jí padl na vlastního syna.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



©AnnElfwind 2011