SekaiThe Happiness of those who belive...

Démon: Povstání - 10. díl

Publikováno 02.08.2011 v 12:00 v kategorii Démon - Kniha první: Povstání, přečteno: 331x

Akyra jenom nechápavě otevřel pusu.
“Nekoukej tak na mě,” usmál se Kait a pusu mu ukazováčkem zavřel.
“Co…? Já to nechápu…” koktal Akyra.
“Co na tom nechápeš?” divil se démon. “Vždyť je to tak prostý… To, co tys považoval za jednostranné, je ve skutečnosti oboustranné. Tak něják jsem si na tebe brousil zuby už od chvíle, co jsem tě prvně uviděl. Ale první krok jsem nechal na tobě, protože jsem tě nechtěl poplašit. Ale už to bylo vážně k nevydržení…”
Akyra se na tohle jenom usmál a pak se znovu otočil ke svitku, co vytáhl z police. A to by nebyl démon, aby toho nevyužil. Nalehl na Akyru a jednou rukou o objal kolem pasu. Druhou se opřel o stůl, protože jeho váha byla přeci jenom na Akyru hodně. A bradou se chlapci opřel o rameno.
“Tak to rozbal, ať víme, na jaký poklad jsme narazili,” broukl Kait.
“Dyť jo…” zahučel Akyra a šikovnými prsty roztáhl svitek na stole.
Oba se nad svitkem ještě víc sklonili a začali číst, co na něm bylo napsáno. Byl to velice starý svitek psaný archaickým stylem písma. Akyra měl potíže mu rozumět. Ale Kaitovi ten svitek neznámý nebyl. Naopak. Kait tomuto svitku rozuměl až moc dobře.
“Co tam stojí? Skoro tomu nerozumím…” durdil se Akyra.
“Nejsem si jistý, jestli bys to měl vědět…” zamumlal Kait nepřítomně. Byl až moc zahloubaný do těch zašlých písmenek. Na svitku totiž bylo napsané dávné proroctví. No, ono to nebylo tak proroctví, jako dohady a odhady. Ale byly napsané působivě a někým, kdo věděl, co píše.
Kaitův pohled sklouzl dolů, kde obyčejně bývá pospis. V tomto místě byl papír opravdu zašlý. Pospis skoro nešel přečíst. Jediné, co byl démon sto rozluštit, bylo první písmeno. S.
Akyra se vymanil z Kaitova sevření a postavil se tak, aby démonovi viděl do očí. “Proč mi nechceš říct, co se tam píše?” zeptal se a propaloval démona pohledem.
“Nemyslím si, že by to přispělo k dobru věci,” zabručel Kait a snažil se Akyrovu pohledu vyhnout.
Ten mu to ale nedovolil. “Tohle ti jako důvod nezbaštím,” prohlásil odhodlaným hlasem. “Chci vědět, co se tam píše!”
Kait na něj pohlédl a když viděl v chlapcových očích hořed plamen odhodlání, rezignoval. “Dobře, povím ti to, ale pak neříkej, že jsem tě nevaloval,” vzdychl si a sklouzl pohledem zpět na svitek rozložený na stole.
“Píše se tu o tom, co se teprve má stát. Podle tohoto proroctví se má vrátit druhý pán démonů. Ten, o kterým jsem ti říkal, že nemá pevné tělo. A taky se tu píše, že má vyhladit lidstvo a všechny mé stoupence. Potom usedne na trůn, jako jediný vládce světa. A já budu jeho otrokem - na věčnost.”
Akyra hltal každé jeho slovo a když démon skončil, nebyl schopný jedinýho slova. Kait jenom protočil oči a přivynul chlapce k sobě. “Vidíš, proto jsem ti to nechtěl říkat,” zamumlal.
“Nemůžou všechny zabít,” vzlykal Akyra Kaitovi do košile. “To přece nejde…”
“Neplač,” pohladil Kait chlapce po vlasech. “Nic není pevně dáno a i když je tento svitek považován mnohými za proroctví, jediný, co to je, tak zbožné přání toho, kdo to napsal. I když bych se divil, že by to byl zrovna svatoušek, takže správnější by bylo říct pekelnépřání.”
Akyra k němu zvedl obličej. “Opravdu?” zeptal se.
“Opravdu, potvrdil démon. “A teď se podíváme, co je v těch dalších. V tomhle je pseudoproroctví, ale v těch ostatních může být něco, co by nám opravdu mohlo pomoct, nemyslíš?”
“Máš pravdu,” osušil si Akyra oči.
“Výborně,” zabručel Kait.
Potom společně přešli k jednomu z regálů a začali prohledávat svitky. Některé byly psány v jazycích, kterým Akyra nerozuměl, tak je předával Kaitovi a ten mu zase dával k prozkoumání ty, kterým Akyra rozuměl. Ve většině nebylo nic, než zbytky dávných dějin, ale v některých byly vypsány různé schopnosti démonů. Od vrhání ohnivých koulí, až po chapadla temnoty.
Hoši procházeli systematicky všechny svitky, ale bylo tam čím méně těch užitečných, čím více tam bylo zbytků dějin. Přešli k poslednímu regálu a začali prohledávat svitky i tam. Ovšem ten byl plný pouze svitků, ve kterých byly popsané dějiny. Takže to pro hochy nebylo nic zajímavého. Až potom Akyra dostal nápad.
“Co kdybysme ty svitky s dějinama dali do antikvariátu?” nadhodil, když prozkoumali i ten poslední.
“To není špatný nápad,” souhlasil Kait. “Ale budeme muset zaurgovat tvoji matinku, aby je tam odvezla autem, protože na to, abysme se s tím tahali, je jich až moc.”
“OK, matinku, jak jí říkáš, zaurgujeme, ale teď bysme se měli vrhnout do těch dalších úkolů, nebo nás matinkapřezazí,” řekl Akyra.
“Souhlasím, a kabelou opravdu znova dostat nechci,” kývl démon, vzpomínaje na své první setkání s Isobel. Kdo by to řekl, že to bylo teprve včera…
Chlapci začali vynášet svitky nahoru ze sklepa. Historické do předsíně ke zdi a ten zbytek do prázdného pokoje vedle toho Akyrova. Nebyl tam sice moc velký pořádek, ale prozatím to stačilo. Vynášení svitků jim zabralo skoro hodinu a půl.
“Do čeho se pustíme teď?” zeptal se Akyra.
“To nevím,” zamyslel se démon.
“Ale já vím,” prohlásil Akyra. “Půjdeme teď jeden pokoj za druhým a pěkně tam vygruntujeme. Víš, kde je vysavač?” zeptal se.
“Jo, tuším,” odpověděl Kait.
“Tak ho vezm a přiď do nejzasšího pokoje. Já tam donesu kýbl s vodou a hadr. Bude tam prašno,” odkvačil Akyra splnit to, co si zadal.
A Kait se mezitím vydal hledat vysavač. Našel ho hned a odnesl ho do pokoje, který mu označil Akyra. Bylo tam všude plno prachu a několik truhel, jejichž obsah byl všem doposud neznámý. Chvilku po Kaitovi přišel Akyra a táhl kýbl s vodou.
“Čím začnem?” zeptal se démon.
“Tím, že otevřem okno, protože jinak se tu udusíme, až začneme prášit,” přešel Akyra k oknu a trhnutím ho otevřel. V pokoji bylo rázem větší světlo, když se paprsky podzimního slunce nemusely prodírat vrstvou prachu.
Na většině nábytku byly bílé plachty a ty Akyra s Kaitem začali sundávat. Strašně to prášilo, ale nedalo se svítit. Někdo to tu musel uklidit a vypadalo to, že Isobel to asi nebude. Postupovali systematicky od pokoje k pokoji a když v zámku vstupních dveří zarachotily Isobeliny klíče, zbývalo jim jenom asi šest pokojů. Jistě, zbývalo jim také vysát v těch, co už byly obývané, ale to byla maličkost.
“OKAMŽITĚ SEM KOUKEJTE NAKLUSAT!” Isobelin hlas práskl jako bičem.
“Co se děje?” zavolal Akyra, když s Kaitem spěšně sbíhali ze schodů.
“Co se děje? Co se děje?” Isobelina tvář byla rudá vzteky. “Já vám povím, co se děje. Co mají znamenat tyhlety smradlavý zaprášený svitky?!”
“Našli jsme to ve sklepě. Chceme to dát do antikvariátu,” řekl Akyra.
“Tak do antikvariátu?” nadhodila Isobel.
“No, pokud vím, tak uklidit ve sklepě jsme měli v popisu práce, no ne?” prohodil Kait. Bylo vidět, že se Isobeliným vztekem docela baví. Holt tu ránu kabelou ji ještě neodpustil.
“To ano, ale neřekla jsem, že díky tomu můžete udělat svinčík jinde, pane Všeználku,” durdila se žena.
“Bysme to už dávno do toho antikvariátu odnesli, ale potřebujeme na to auto, je toho moc,” nehodlal se vzdát Kait.
“A kdo z vás umí řídit, to mi teda řekni,” uštěpačně prohlásila Isobel a konečně si svlékla kabát.
“No, a co takhle ty, mami?” přihodil Akyra svou trošku do mlýna.
“Nemám čas,” odmítla Isobel.
“Notak, vždyť to moc času nezabere. A co takhle, že byste to odvezla, až budete mít cestu do městečka?” navrhnul Kait.
“No, to by možná šlo,” souhlasila po chvíli uvažování Isobel. I když z toho nebyla moc nadšená. “Tak dobrá, až budu mít cestu do města, tak ty vaše smradlavý sivtky odvezu.”
“Díky mami,” poděkoval Akyra, který byl rád, že si prosadili svoje. I když už to vypadalo, že se to nepovede.
“Dobře, a teď běžte dělat něco užitečnýho,” přikázala Isobel a vydala se do koupelny. “A večeře bude tak za hodinku!”
Kait s Akyrou se na sebe podívali.
“Co myslíš, že myslela tím, abysme šli dělat něco užitečného?” nadhodil Kait a v očích mu blýskaly tajemný jiskřičky.
“Nevím, nějáký nápad?” odvětil Akyra.
“No, popravdě, jeden bych měl, ale nevím, jestli na to hodina bude stačit, takže tenhle si nechám na jindy a proteď bych navrhoval, abychom se pustili do trénování tvých schopností.”
“Kde?” zeptal se Akyra.
“Co takhle ve sklepě?” nadhodil Kait.
“To by šlo. Tam je malá šance, že něco zničíme,” soulhasil Akyra.
“Ale nejdřív pojď pro prachovku a kýbl s vodou, musíme to tam zkulturnit, aby se tam dalo něco dělat,” řekl Kait a sám zamířil do pokoje, kde skončili s úklidem, protože tam zůstal jak vysavač, tak jejich kýbl na vodu.
Akyra ho následoval. Vzali kýbl, dali do něj čistou vodu a přibrali ještě jeden kýbl a pár dalších hadrů. A když už byli u toho, podívali se po prachovce a měli štěstí - jednu našli. Nebyla už sice nejnovější, ale pořád byla použitelná. A potom se vydali do sklepa a zbytek času před večeří strávili tím, že to tam dávali do pořádku, aby tam pak mohli trénovat.

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Take Ho 11.10.2011 v 09:03 bezvadný *.*
    prosím, prosím, prosím.... smutně koukám dej sem další díl ^_^


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?



©AnnElfwind 2011